Dnes přejdeme do druhé „poloviny“ tábora, letí to neuvěřitelně rychle. Asi nejvíce chod tábora ovlivňuje počasí, které se včera razantně změnilo. Není to zlé, ale ještě v průběhu pondělního dopoledne jsme chodili v kraťasech a tričku a kolem oběda během hodiny spadla teplota o dobrých 10 stupňů. V noci se naštěstí mají teploty držet na únosné míře, jsme však samozřejmě připraveni děti přesunout ze stanů na spaní do tělocvičny.
Tábor je jako každý rok oficiálně nahlášen na Krajskou hygienickou stanici Olomouckého kraje – územní pracoviště Šumperk. Zatím ještě „kontrola“ nepřijela a jako každý rok, tak i letos doufám, že přijede co nejdříve. Kontrola na konci tábora je dle mého názoru naprostý nesmysl, protože pokud zde děláme něco „špatně“, bylo by fajn to napravit co nejdříve.
Zvláštní situace je i v případě „doporučení“ pro pořadatele táborů. Jsou to sice jen doporučení, ale v řadě případů ani nedávají smysl, protože pokud je koronavirus na táboře, rozšíří se i kdybychom používali dezinfekci 5x denně. Je nejen naprosto nereálné, aby si děti dezinfikovaly ruce pokaždé, když přijdou z venku do budovy, ale určitě to není ani z pohledu jejich zdraví v pořádku. Paní z hygieny si v červnu ověřovala, že o „doporučeních“ víme a že je máme dodržovat. Pokud letos hygiena nepřijede, tak to bude čtvrtý rok v řadě, co jsme nebyli zkontrolováni. Mně osobně to asi vadí ze všech nejvíce, protože jsem celé dny zavřený v areálu a čekám na ně…
Logistickou výzvou pro nás je dovážka pečiva. Pekárna v Jeseníku se aktuálně stěhuje a od začátku tábora si necháme pěčivo dovážet z pekárny z Opavy do prodejny Hrušky ve Zlatých Horách. Abychom stihli vše připravit na snídani, musíme vstávat o dost dříve než běžně. Hlavní je, že je pečivo zajištěné a my nemusíme jezdit třeba do Kauflandu v Jeseníku a nakupovat to složitě tam (asi by to šlo i tam nějak předobjednávat, ale už jen na takové objednávky nejsou dostatečně připraveni).
Zvláštost letošního roku je například i v tom, že na Rejvíz přijíždí obrovská spousta turistů a mezi nimi mraky lidí, kteří mají co dočinění s táborem. Kolem chaty prošly bývalé naše děti, praktikanti, vedoucí i rodiče dětí, kteří tady děti posílali. Já jsem se to teď snažil v hlavě spočítat a skončil jsem na čísle 38 (za první půlku tábora slušné). Tím, že jsou návštěvy na našem táboře zakázané (to však není pravidlo jen letošního roku v souvislosti s koronavirem), tak na sebe hulákáme jen od chaty (cesty) a nebo od plotu. Je pro nás hodně příjemné zjištění, že se na tyto zprávičky (web), fotky a videa dívají v průběhu tábora i lidé, kteří s námi na tábor nejezdí už deset let;-)
Zaznamenal jsem „stížnost“, že jsme na twitter fotky nedávali celé včerejší dopoledne a jestli se něco nestalo:) Nebojte, kdyby se něco stalo, určitě bychom Vás kontaktovali. Fotky na twitter dávám já a (teď spíše) vedoucí Aňule a ta měla včera uklízecí službu v budově;-)
Vidím, že opět píšu romány, tak pokud někdo došel ve čtení až sem, tak zanechte vedoucí Anežce (nebo jinému vedoucímu) vzkaz ve vzkazech, protože zrovna včera si Anežka postěžovala, že jí nikdy do vzkazů nic nenapsal. Klidně někoho z vedoucích/praktikantů přes vzkazy zaúkolujte, ať mají taky úkol i od někoho jiného než ode mě. Dám na twitter pak fotku po splnění úkolů. Akce platí jen do dnešní půlnoci;-)
Za táborový kolektiv, se loučím táborovým pozdravem – kuku, zvrž-zvrž, vrrr;-)
Radys
